Sponzor GEOstezky: Najde se sponzor? Patron GEOstezky: Najde se patron?
GEOstezka = kámen, kamení, minerály, zajímavosti a zvláštnosti, stavby, výrobky, ezoterika, tajuplná a mystická místa, magické kameny, záhady apod.
Základní informace o GEOstezce ♥ Fotografická soutěž
> Home page > Mineralogie >
Řezání, broušení, leštění, druhy a tvary výbrusů kamenů
Řezání
Řezání je používáno např. u achátů, jaspisů a pod. kamenů, kdy "achátová pecka", nebo jiný vhodný kámen, jsou nejdříve rozříznuty "vejpůl" a řezné plochy z obou částí pak jsou ještě vyleštěny do vysokého lesku. Tímto způsobem nejlépe vynikne vnitřní "kresba" kamene, která z něj v mnoha případech učiní vysoce estetickou sbírkovou ukázku...
Pro řezání se používají různé řezné kotouče, nejlepší jsou kotouče diamantové. Na místo řezu se musí přivádět chladící kapalina, nejčastěji voda, nebo nějaká emulse, protože by jinak mohlo dojít vlivem vznikajícího velkého tepla k popraskání řezaného kamene.
Leštění
Leštění minerálů a "kamenů" se začalo používat jako vůbec první úprava těchto přírodnin, která završila do té doby pouze na hrubo do roviny opracovávané kameny dostatečně estetickou úpravou, která teprve dala možnost plně objevit krásu a jedinečnost vnitřní kresby "kamenů", a tedy nejen minerálů, ale i spousty hornin.
Pro vyleštění povrchu, aby se silně leskl, se používají různé brusné pasty, případně brusné prášky. Leštěný povrch může být plochý, nebo různě zaoblený, ale leštit se dají také jakékoliv kousky a úlomky kamenů - říká se jim kameny tamblované (tromlované).
Pro tento účel se používají různé otáčející se bubny, ve kterých se navzájem omílají, jeden o druhý, kameny o stejné tvrdosti, spolu s hrubým brusivem a vodou. Buben je poháněn motorkem, nebo třeba vodním kolem, což vyjde mnohem levněji.
Na hrubo ohlazené kamínky se pak vyndají, omyjí a vloží opět do bubnu, k tomu se přidá nějaké jemné "brusivo" (např. práškový kysličník céřičitý), samozřejmě opět s vodou, které valounky ohladí do vysokého lesku a které si pak můžete skoro na každém kroku za relativně dobrou cenu koupit.
Pro leštění ploch se používají otáčející se leštící kotouče, na které se nanášejí různá "leštidla". Přesné postupy a používané materiály většina brusičů tají, to víte, konkurence je velká... Něco málo Vám k tomu trošku níž uvedu, jde ale o mé záznamy z mládí, takže nevím, zda to tedy opravdu funguje, já se broušení kamenů nikdy nevěnoval...
Jednou, za mlada, jsem si jen domluvil (přes kolegu z práce) s nějakým "brusičem" z Turnova, že mi rozřízne a vyleští asi 10 achátů a jaspisů a já mu za to dám v té době velice ceněné "samolepky". Po čase mi pak kolega do práce přinesl 8 rozříznutých achátů, ale dva zcela jedinečné a skutečné skvosty "tomu brusiči prý praskly"...
Myslel jsem si o tom své, a zřejmě moje myšlenky, plné vděčnosti a laskavosti, asi způsobily, že ten brusič prý po čase skončil v psychiatrické léčebně... No, alespoň se tam mohl kochat tím "bleskovým achátem", kterých opravdu moc ve sbírkách není... Ty Boží mlýny ale dokáží věci... Jméno nevím, nezajímalo mne, hnojit si hlavu takovým údajem považuji za zbytečné, tohle umí Příroda řešit sama.
Broušení
Broušení drahokamů má u nás dlouholetou tradici, ale jak dlouhou, to již není tak moc jisté ☺, protože se o tom žádné konkrétní informace nedochovaly. Za první vlaštovky se dají považovat zprávy někdy z konce vlády Přemyslovců, hmatatelně podložené nálezem prstenu s topazem ve tvaru čočkovce v hrobě Přemysla Otakara I. a nepředpokládá se, že by jeho výroba byla zadána někam do zahraničí...
Za vlády Přemyslovců totiž také kvetl obchod s Arábií, kde už byla technologie broušení kamenů dostatečně známá a propracovaná. Základy těchto poznatků na "Východě" položil Muchamed ibn Achmed al Biruni, o čemž jasně svědčí v r. 1048 jím vydané pojednání na toto téma a je vysoce pravděpodobné, že se k nám tyto informace dostaly také.
Za vlády Lucemburků, především samozřejmě z doby, kdy byl v čele státu Karel IV., je již zájem o kameny dostatečně známý, i když také zde by se dala vytušit spousta nejasností a také několik záhad. Broušení dekoračních obkladových desek z jaspisů, čočkovce z chryzoprasů a topazů na obložení stěn kaplí... Tvar výbrusů naznačuje, že se používaly otáčivé brusy.
Broušení drahých kamenů, to ale asi byla jen část práce brusičů, protože bohatě zdobené iluminované rukopisy naznačují, že na takovou "piplavou práci" se snad musely používat nějaké zvětšovací optické čočky a ty těžko brousili pekaři... Dedukcí se tedy dá vytušit, že někdy od cca 11 století se tedy u nás zkrátka musely brousit i takové věci.
Kdo neví, co jsou iluminované rukopisy? Nehlaste se všichni, já Vám to raději prozradím: jde o takové ty středověké knihy, ve kterých Vám vůbec nevadí, že nerozumíte textu, protože tam je spousta roztomilých, černobílých, ale často také barevných obrázků, třeba s baziliškem, nebo drakem, ale také postavy lidí, tedy něco jako komiksy, ale bez textových bublin...
Konec středověku k tomuto tématu přináší informační vakuum, které novými poznatky "naplnil" až Rudolf II.. V r. 1609 vydává Anselmus Boetius de Boot spis Gemmarum et lapidum historia, kde jsou všechny tehdejší technologie zpracování kamenů popsány.
V knize jsou popsány a zabrazeny také brousící nástroje a pomůcky k broušení, jako je např. kvadrant - ten se ve skoro stejné podobě používal až do 20. století, kdy začal ústup ruční brusičské práce... Ten umožňoval vytvářet již velmi dokonalé výbrusy, často zaoblené, což byla taková libůstka tehdejších brusičů. Čočkovec (cabochon), to v době románské a gotické byla klasika.
Nutno ovšem poznamenat, že středověcí brusiči ale vůbec neznali optické zákonitosti lomu a odrazu světla, takže spodní stranu jejich výrobků tvořila rovná plocha, která pro tuto dobu byla dost charekteristická. Až mnohem později (cca v 17. stol.) se spodní část začala brousit "do břitu", jinak též zvaného závěrka, který teprve náležitým způsobem dokázal dopadající světlo "zpracovat".
V době Rudolfa II. se tato nedokonalost obcházela tak, že spodní plochy broušených kamenů byly pokrývány tenoučkou stříbrnou fólií, načež byly vmáčknuty do vosku, kterým bylo vyplněno kovové "lůžko" s vystupujícími drobnými drápky, zvané šaton, která ohnutím drápků (lidově řečeno "paciček") ke kameni zajišťovala, aby kámen nevypadl.
V této době byli kamenáři schopni již brousit kameny včetně 8. stupně Mohsovy stupnice tvrdosti minerálů, k čemuž jim pomáhal jedině diamantový prášek, který ale nebyl ještě dostatečně kvalitní, takže po dostatečném zvětšení jsou na vyleštěných plochách vidět rýhy, což je pro tuto dobu natolik typické, že se to řadí k jednomu ze základních rozlišovacích znaků prací z dob renesance.
Jak jinak, husitské války, ani třicetiletá válka, nic dobrého vývoji tohoto řemesla nepřinesly, ba naopak a nastala tedy stagnace, kterou přerušil až objev tvaru výbrusu, zvaného dvouřadý briliant a cesta k lepším zítřkům všech brusičů, zejména ovšem diamantů, nastala v r. 1660, kdy byl objeven výbrus, zvaný trojřadý briliant.
Broušené diamanty do tvaru briliantů ovšem nebyla ozdoba jen tak pro každého, mohli je nosit jen páni tvorstva, anýbrž muži ☺, přesněji řečeno králové, aby symbolizovaly jejich postavení a moc. Trošku se v tomto směru zvrtnul římský král a císař Maxmilián I. (1459 - 1519), který nechal ozdobit briliantovým výbrusem diamantu zásnubní prsten pro dívku, která se jmenovala Marie z Burgund (r. 1473), což tedy asi byla první žena, která "brilianty" směla veřejně nosit...
Z broušení diamantů se tato technologie přenesla také na rubíny, safíry, smaragdy, spinely a jiné barevné drahé kameny. Princip je v tom, že vrchní část (viditelnou) tvoří ploška a protilehlá strana (spodní, oku neviditelná), je zakončena "břitem", nebo jen špičatým "jehlanem" (závěrkou).
Od dob Rudolfa II. se broušení drahokamů přeneslo z Prahy na Turnovsko, které se v tomto oboru stalo světovým pojmem a sláva jejich výrobků se nesla krajinou... Zájem o broušené drahé kameny ale celosvětově vzrůstal takovou měrou, že brusiči nestačili vyrábět přírodní výrobky dostatečným tempem, aby pokryli poptávku (nebo ze zištných důvodů?), a tak cca od 18. století se k broušení začaly používat také napodobeniny ze skla.
Skelná kompozice se proto začíná vyrábět od r. 1711 také na Turnovsku... V r. 1715 zde vzniká odborné Bratrstvo kunstu štajnšnajdrovského, které má však hlavně za cíl chránit výrobní tajemství. Podobné bratrstvo vznikla i na rohozeckém panství v Rovensku, ale i jinde v Podkrkonoší.
Přibližně z této doby se datuje rozštěpení brusičů na dvě větve, a to větev kamenářská (věnující se broušení českých granátů a syntetických drahokamů) a větev sklářskou, orientující se na broušení skleněné bižuterie, jejichž reprezentantem se stala zejména jablonecká bižuterie.
Je smutné, že sláva českého kamenářství už je asi za zenitem, ale pravda je taková, že nebýt nás, Čehúnou, kdo ví, kde by svět dneska byl... ☺
Za broušení se většinou považuje opracování povrchu kamenů do spousty pravidelných plošek, zvaných fasety. Léta zkoumání a bádání přinesla poznání spousty jejich kombinací a tvarů, které jsou speciálně spočteny a navrženy, aby procházející světlo kameni dodalo co největší lesk (a tím i cenu).
Broušení je také často používáno např. u achátů, jaspisů a pod. "kamenů", kdy surovina je takového charakteru, že nejlepší je kámen nerozřezávat, ale některou stranu jen do hladka zbrousit a vzniklá plocha pak je ještě řádně vyleštěna.
K tomuto účelu slouží různé brusné kotouče, na které se nanáší brusné médium. Také na takto broušené místo se musí přivádět chladící kapalina. Na nerosty s tvrdostí do 7. stupně podle Mohse lze použít pro hrubé vybroušení kotouče pískovcové, na ty tvrdší kotouče karborundové.
Pro další, jemnější broušení, se dají použít (podle tvrdosti broušeného kamene) kotouče dřevěné, nebo kotouče kovové, s použitím smirkového, nebo diamantového prášku. Vyleštění se pak provede na kotoučích kovových (z oceli, mědi, cínu nebo olova), potíraných triplem, leštící červení, nebo diamantovým práškem. Někdo zase používá kotouče filcové...
Pro "fajnšmekry" uvedu, že na měkký kámen (vápenec, břidlice) se dá použít ocel 19 146, na měkký a středně tvrdý kámen ocel 19 133 a na tvrdý kámen ocel 19 192. To za mého mládí tvrdili odborníci, já nyní jen dodávám, že to je tedy informace bez záruky.
"Tmelky", (nejen) Podkrkonoší, Čechy
S broušením drahých kamenů mají také velkou souvislost tzv. tmelky, což jsou jakási dřevěná držátka, kolíčky, na které se tmelem připevňoval broušený kámen, a to ze zcela prostého důvodu: vzhledem k jeho dosti malým rozměrům by se jen tak v ruce brošený kámen držel těžko a navíc se snížilo riziko úrazu při této činnosti.
Své by mohli vyprávět brusiči, kteří brousí náš český národní kámen, odborníky nazývaný pyrop, ale všude známý spíše jako český granát, u kterého nález zrnka o průměru větším než 4 mm lze považovat za "nález hodný oslavy". Pro český granát je typický tvar výbrusu roseta, který má zcela rovnou základní plochu a obvod bývá nejčastěji rozdělený na šest plošek, sbíhajících se do špičky.
Výhodou užívání tmelek také bylo, že se u tohoto způsobu upevnění daly využít další prvky "mechanizace práce", které pak při broušení pravidelných plošek umožňovaly tuto pravidelnost lépe docílit a zajistit. Používal se třeba tzv. kvadrant, což byl primitivní úhloměr, který bez velkých investic umožňoval další zvýšení produktivity práce brusičů.
Tradiční způsoby broušení a zpracování kamenů sice pomalu odeznívají, stará řemesla mizí, ale pro mnohé lidi zůstanou
v srdcích alespoň vzpomínky na to, jak jako děti stály u svých otců a dědů a se zatajeným dechem je pozorovaly při
práci...
Stává se často, že peníze, získané prodejem kamínků, které třeba Váš táta brousil, by spousta z Vás, jak Vám léta
pomalu přibývají, časem raději vyměnila za možnost ho zase při té práci sledovat...
Zkuste včas "otevřít svoje srdce lásce" a možná Vám bude lépe, když se budete "dobíjet" a harmonizovat raději energií v těchto rodinných výtvorech nashromážděnou, než abyste penězmi za ně získanými "dobíjeli" Váš účet v nějaké "kampeličce" (pokud to samozřejmě není nezbytně nutné).
Druhy výbrusů
Výbrus může být pouze hladký (oblý), zvaný např. čočkovec, nebo mugle, mnohem častěji se ale drahé kameny brousí do plošek, zvaných fasety. Světlo, které prochází skrze ně, se mnohonásobně láme a dává tak kamenům ještě více honosnější a vznešenější vzhled, lidové zvaný hógo fógo ☺.
Nejznámější typ výbrusu se nazývá výbrus briliantový, neboli jednoduše briliant. To znamená, že briliant není jen vybroušený diamant, ale také klidně i rubín, safír apod. a správně by se tedy mělo třeba říkat briliantový výbrus diamantu, briliantový výbrus rubínu apod.
Bez obrázků nemá smysl zde k tomu cokoliv dalšího uvádět, až seženu nějaké solidní podklady, dám to sem, nebo zde časem uvedu nějaký vhodný odkaz.
Tvary výbrusů
Zatím zde uvedu pouze jejich slovní přehled, jmenují se celkem běžně, jako např. kapka, trojhran, koláček, roháček, podlouhlý roháček, růžice (routa), ale také docela cizokrajně, nebo dosti roztomile, jako např. oblong, kosáček, ječmínek, pantloch, či mandoleta... Žůžo jména, co? Třeba ten "kosáček"... Nejde o mládě kosa, ale o kosočtverec, postavený na výšku, který lze spatřit namalovaný i na mnoha zdech domů ☺. Takže nezapomeňte, tomu se prý správně má říkat kosáček.
Typy vybroušených drahokamů
Opět jen krátký přehled, pro představu, o co asi tak jde - sem patří např.: facetovaný výbrus - tabulka, roseta, briliant jednořadý, briliant trojřadý atd.
> Home page > Mineralogie >
